Podzim v Dolomitech
Dolomity v říjnu - Mé nejoblíbenější místo na podzimní výpravu.
Podzim je snad nejhezčím obdobím v italských Dolomitech. Hory prázdné, turistů minimum, pár lezců a paraglidistů. Modříny zlátnou a za slunečného počasí se pyšní dokonalou jasnou barvou, která je v kontrastu s modrou oblohou skutečným zážitkem.
I vloni jsme se vydali na podzimní polítání do Dolomit. Vzhledem k tomu, že naše výprava nebyla početná, co se členů týče (pouze Martin a já), bylo o programu cesty od počátku rozhodnuto – B.A.S.E., lezení, chození. Jako pokaždé, tedy téměř rutina.
Z Čech jsme se vydali po desáté hodině večerní, během noci se přesunuli do Dolomit a nad ránem ulehli na odstavném parkovišti v Dolomitech vedle auta do spacáků, abychom se trochu vyspali a mohli užít dne.
První den, jako obvykle, šlapeme nahoru na Sas Pordoi. Po lanovkou a po svých, abychom vychutnali skvělou atmosféru hor. Počasí krásné. Naším úkolem je zjistit výškový rozdíl mezi stávajícím exitem, který se nachází na polici této hory, a vrcholem a zvážit možnost případného skoku, či sletu z vrcholu. Po důkladném prozkoumání terénu a změření všech možných hodnot necháváme otázku „skočitelnosti“ či „neskočitelnosti“ dále otevřenou. Výška objektu je jen jeden z důležitých faktorů při rozhodování. Alespoň máme důvod se zase vrátit. Tentokrát nás vyhnala mlha a soumrak. Tak rychle dolů.
Další den patřil lezení a objevování možností, které se nabízely: spousta suchého dřeva v okolí na oheň pro zahřátí při večerním povídání, krásný vodopádek z vody z tajícího sněhu = voda na pití i vaření, na mytí. Jen ledově studená,ale paráda.
Martin si navečer dal svůj rozcvičovací skok a předvedl nádherný let ze známého exitu ze Sas Pordoi.
Následující dva dny byl pro seskoky zvolen Chieva Chez, hora tyčící se naproti Sas Pordoi. Při výstupu nahoru na horu je nutné zdolat cca 400m vysokou via ferrata a protože na B.A.S.E. wingsuit let je potřeba co nejméně krámů, tak se vybavení na ferraty nenosí. O to pevněji je nutné se držet. Na vrcholcích hor bylo asi 30cm sněhu a i konec ferraty byl zasněžený. Sníh se bořil a tál a lezl do bot. Martin však neodolal zážitku z letu a střihnul si tento výstup hned dvakrát, každý den hned po snídani, hodil stash bag (to je ten batoh, co se v něm nosí padák) na záda a vyrazil. Já, věrný Pátek Kačenka, jsem ho jen doprovodila pod skálu, počkala až vyleze nahoru a pak mazala na stanoviště do zatáčky pod skálou, abych vytvořila fotky, kterými se můžete pokochat ve fotogalerii k tomuto článku. Martin natočil první let na kameru, takže vnikl i pěkný záběr proxi, který se pokusím naládovat do videogalerie.
Odpoledne patřilo poctivě lezení a lezení a lezení. Abychom si taky trochu protáhli těla. Nádhera. Ještě dnes mne bolí ruce, jen se podívám na sedák.
V letošním roce jsme toho moc nestihli, vzhledem k velké pracovní vytíženosti Martina. Příští rok to snad bude lepší a co víc, chystá se další projekt, tak nám, prosím, zachovejte přízeň.
Díky Kačenka
PS: Noci v tuto dobu jsou v Dolomitech poměrně chladné, my měli tentokrát asi -6 stupňů. Ráno se budíte s rampouchem u nosu a voda na čaj ke snídani je zmrzlá. Zdá se to možná bláznivé, ale je to skutečně nejhezčí, co vás může na cestách potkat. Posedět večer u ohně, v klidu si popovídat a nacpat si do břicha cokoli k snědku. Pak usínat ve 1000 hvězdičkovém hotelu a ráno se nechat probudit vycházejícím sluníčkem. Pokud jste to dlouho nevyzkoušeli, vřele doporučuji.
|
 |